Kořeny izraelsko-palestinského sporu sahají do konce 19. století. V Evropě sílil antisemitismus a pogromy, což vedlo ke vzniku politického sionismu. Toto hnutí, vedené osobnostmi jako Theodor Herzl, usilovalo o vytvoření národního domova pro židovský národ v Palestině, jejich historické vlasti. Cílem bylo nalézt útočiště před pronásledováním.

V té době byla Palestina součástí Osmanské říše, mnohonárodnostního impéria, které se již rozpadalo. Žili zde převážně arabští muslimové a křesťané, ale také malá židovská komunita. Příchod sionistických přistěhovalců z Evropy začal měnit demografickou a politickou krajinu, což postupně vedlo k napětí s místním arabským obyvatelstvem, které si také začínalo formovat vlastní národní identitu.

Po první světové válce se Osmanská říše rozpadla a Společnost národů svěřila správu Palestiny Velké Británii. Toto období je známé jako Britský mandát pro Palestinu. Britové se ocitli ve složité situaci, protože během války dali protichůdné sliby jak Arabům, tak Židům.

Klíčovým dokumentem byla Balfourova deklarace z roku 1917. V ní britská vláda vyjádřila podporu „zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině“. Tento slib dal sionistickému hnutí silnou mezinárodní legitimitu. Současně však Britové slibovali arabským vůdcům nezávislost za jejich pomoc v boji proti Osmanům. Tyto dva neslučitelné závazky zasely semena budoucího konfliktu, protože obě skupiny si nárokovaly tutéž zemi.

Během mandátu rostlo napětí. Židovská imigrace, poháněná vzestupem nacismu v Evropě, se zvyšovala, což vedlo k obavám arabského obyvatelstva ze ztráty půdy a politického vlivu. Docházelo k násilným střetům a povstáním, které britské úřady jen těžko zvládaly.

Po druhé světové válce a hrůzách holocaustu se mezinárodní společenství cítilo povinno najít řešení. Británie předala problém nově vzniklé Organizaci spojených národů. V roce 1947 přijalo Valné shromáždění OSN Rezoluci 181, známou jako Plán na rozdělení Palestiny. Navrhovala rozdělit mandátní území na dva nezávislé státy: jeden arabský a jeden židovský. Město Jeruzalém mělo být pod mezinárodní správou.

Židovské vedení plán přijalo, i když s výhradami. Pro arabskou stranu a sousední arabské státy byl však nepřijatelný. Považovaly ho za nespravedlivý, protože přiděloval většinu území menšinové populaci a ignoroval právo místních obyvatel na sebeurčení.

Jakmile 14. května 1948 britský mandát skončil, David Ben-Gurion vyhlásil nezávislost Státu Izrael. Okamžitě poté armády sousedních arabských států (Egypt, Jordánsko, Sýrie, Libanon a Irák) vpadly na území nového státu. Začala první arabsko-izraelská válka.

Pro Izraelce to byla Válka za nezávislost, vrchol jejich snu o vlastním státě. Pro Palestince se rok 1948 stal známým jako Nakba neboli „Katastrofa“. Během války bylo více než 700 000 palestinských Arabů vyhnáno nebo uprchlo ze svých domovů a stali se z nich uprchlíci. Válka skončila v roce 1949 příměřím, které zanechalo Izrael s větším územím, než mu přiznával plán OSN. Západní břeh Jordánu anektovalo Jordánsko a Pásmo Gazy se dostalo pod egyptskou správu. Palestinský stát nevznikl.

Napětí v regionu přetrvávalo a v červnu 1967 vyvrcholilo v Šestidenní válce. Během bleskového konfliktu Izrael porazil spojené síly Egypta, Sýrie a Jordánska. Výsledkem bylo, že Izrael obsadil Západní břeh Jordánu (včetně Východního Jeruzaléma), Pásmo Gazy, Sinajský poloostrov a Golanské výšiny.

Tato válka zásadně změnila dynamiku konfliktu. Z boje mezi Izraelem a arabskými státy se stal především spor mezi Izraelem a Palestinci žijícími pod izraelskou vojenskou okupací na Západním břehu a v Gaze. Začala éra osidlování těchto území, které mezinárodní společenství považuje za nelegální a které se stalo jednou z hlavních překážek mírového procesu.

Od roku 1967 je jádrem sporu otázka okupovaných území. Palestinci usilují o vytvoření vlastního státu na Západním břehu a v Pásmu Gazy s Východním Jeruzalémem jako hlavním městem. Izrael naopak zdůrazňuje své bezpečnostní potřeby a historické a náboženské vazby na tato území, zejména na Západní břeh (který často označuje biblickými názvy Judea a Samaří).

Oba národy se odvolávají na právo na sebeurčení. Izraelský příběh je příběhem o návratu do starověké vlasti po staletích vyhnanství a perzekuce. Palestinský příběh je o národě, který byl vytlačen ze své země a kterému bylo upřeno právo na vlastní stát. Pochopení legitimity obou těchto pohledů je klíčové pro porozumění tomu, proč je tento konflikt tak těžko řešitelný.

Historické události 20. století vytvořily hluboké rány a protichůdné národní identity, které dodnes formují politickou realitu a brání nalezení trvalého míru.